Proč se po cestách cítíme živější než doma

Láska se v nás probouzí především tím, co děláme, co máme rádi a co nás naplňuje. Díky tomu znovu objevujeme svět, který vlastně není nový – jen jsme na něj někde po cestě zapomněli.

Často se ve svých myšlenkách vracím do dětských let. Přemýšlím, co jsem tehdy dělala, s čím jsem si hrála a jak jsem své dětství prožívala. A vždy se mi vynoří jedna silná vzpomínka – cestování. Už jako dítě jsem milovala objevovat nové věci, nadechnout se jiného vzduchu, vidět jiné krajiny a poznávat místa, která byla úplně jiná než domov.

Každá cesta byla jiná, ale zároveň v sobě vždy nesla něco společného – pocit svobody. A ten mi zůstal dodnes. Myslím, že cestování je moje velká vášeň. Miluji nadechnout se jiného vzduchu, vidět krásy nových míst, sedět a pozorovat lidi, jejich kulturu a zvyky… ochutnávat různorodá jídla a vnímat život v jeho pestrosti.

Možná i proto mě a moji kamarádku napadlo neprožívat všechny tyto zážitky jen samy pro sebe, ale dát možnost i těm, kteří by chtěli cestovat, ale neznají jazyk, nemají odvahu vyjet sami, neví, jak si zařídit letenky, ubytování a vše, co k cestování patří. Nebo těm, kteří mají rádi pohodlí a chtějí si cestu užít bez stresu, protože vše zařídí někdo jiný.

Takovou důvěru jsme dostali od skupiny lidí, se kterou jsme se vydali na desetidenní cestu do Portugalska. Zvolili jsme nádhernou trasu Fisherman's Trail, která patří mezi nejkrásnější stezky v Evropě. Naším cílem bylo mít se hezky, užít si každý okamžik, načerpat slunce a energii – a sluníčka jsme měli po celou dobu opravdu dost.

Měli jsme jasný start i cíl a vše se krásně povedlo.

Naše skupina byla skvělá. Vznikla mezi námi inspirativní komunita lidí, se kterou mi bylo po celou dobu opravdu dobře. Protože i když můžete jet na to nejkrásnější místo na světě, pokud nemáte vedle sebe ty správné lidi, může být jakýkoliv pobyt prázdný a může zanechat pocit zklamání.

Pro mě je tedy velmi důležité mít vedle sebe lidi, se kterými se cítím sama sebou. Lidi, kteří inspirují, podporují a se kterými cítím, že se navzájem doplňujeme. Každý z nás má své starosti a své životní příběhy, ale právě díky lidem kolem sebe často poznáváme hlouběji i sami sebe.

A to se na této cestě krásně stalo. Řekla bych, že i když cesta nebyla plánovaná jako "duchovní", něco hlubokého se tam stejně přirozeně odehrálo.

A proto jsme se rozhodly, že uskutečníme další cestu. Rády bychom ji opět zachovaly v menší skupině fajn lidí – pro ty, kteří chtějí cestovat, ale sami se ještě neodváží.