Pupínky: Výbuchy frustrace a hněvu. Nedostáváte to, co chcete. Cítíte se neakceptovatelní a méněcenní. Nemáte se rádi. Máte pocit, že vás provokují, rozčilují, dělají si z vás posměch. Necítíte se příjemně ve své kůži.

Akné: Necítíte se ve své kůži, cítíte se nejistí, nepřijatelní, odmítaní, nedostatečně dobří, nevábní lásky. Chováte v sobě nenávist vůči sobě samým. Snažíte se ublížit si a potrestat se za minulé chyby. Chcete ovládat, požadujete od sebe nereálný perfekcionismus. Jste přecitlivělí.

Takhle podobně začala moje cesta uvědomění. Byla jsem na úplném začátku, ale myslela jsem si, že toto všechno je spíše jako konec.

Mámu hospitalizovali v nemocnici, prý kvůli nějakému gynekologickému zákroku, nic závažného. Na sále byla mnohem déle, než jsme původně mysleli.

Dlouhý krátký příběh. Z tohoto zákroku se nakonec ukázalo, že má rakovinu dělohy.

Vše nabralo tak rychlý spád, že se mi zdálo, jako bych ze dne na den zestárla o tolik let.

Už v té době jsem věřila, že tělo je velmi  inteligentní a dokáže zázraky. Moje informace a přesvědčení bylo však tehdy jen částečné, jako bych skládala článek z roztrhaných novin, aby mi dával smysl.

S mámou jsme hledali různá alternativní řešení v léčbě. Chemoterapii jsme odmítli, a já věřila, že najdeme tu správnou cestu.

Celé dny a noci jsem seděla u počítače a studovala, hledala cesty, jak se o mámu postarat, jak najít řešení, které ji pomůže. Sama jsem navštěvovala různé terapie, abych zjistila, zda jsou to ty správné, a zda má cenu mámu tím zatěžovat.

V té době jsem začala mít potíže s pupínky na obličeji. Cítila jsem v sobě neskutečný vztek a frustraci, protože nebyl nikdo, kdo by mámě mohl pomoci. Byla jsem naštvaná na lékaře, kteří brali pacienty jako na běžícím páse, a jediné, co jí mohli nabídnout, byla chemoterapie.

Byla jsem unavená, vyčerpaná a na konci sil. Bojovala jsem, bojovala, a to mne neskutečně vyčerpávalo a ubíralo energii.

Vzala jsem na sebe odpovědnost za mámu, která doufala, že já najdu lék, který ji vyléčí.

Odpovědnost za sebe sama je velká věc, ale mít ji za někoho velmi blízkého, to už není tak jednoduché.

V životě jsou situace, kdy náhle přijde změna a musíme se jí postavit. Čím více jsme otevřeni změnám, tím lehčí máme život.

Po čase jsem pochopila, že odpovědnost za někoho jiného mi nepřísluší. Pochopila jsem, že bychom se měli od mala učit být zodpovědní sami za sebe. Věřím, že i méně nemocí by nás tížilo.

Strach a čas mě neustále tlačily, měla jsem pocit, že všechna řešení musím najít dnes, jinak bude konec.

Rakovina a jiné nemoci k nám přicházejí, aby nám sdělily důležitou informaci. Nikdy se nedějí proti nám, ale vždy pro nás.

Dnes tomu všemu rozumím, a ty informace z "roztrhaných novin" mi dávají smysl. Musela jsem ujít kus cesty, musela jsem zažít rozloučení s mojí milovanou maminkou, abych všechno pochopila. I dnes, po letech, když píši tyto řádky, utírám slzy. Někdy se přistihnu, jak se vracím zpět, jak by situace asi vypadala, kdybych ji řešila tenkrát s vědomím, které mám dnes.

Mnoho lidí po celém světě se stále potýká s touto situací. Slyším příběhy lidí, kteří byli lékaři propuštěni z nemocnice, protože už pro ně neměli žádné další možnosti.

Když se zamyslíte  nad větou, kterou jsem napsala výše: Nemoc k nám přichází jako dar, aby nám sdělila, že takový život není náš, a že je potřeba změnit to, co doposud nefungovalo, pochopíte, o čem to vše je. Rozumím však, že každý z nás je na jiné časové ose. Kdo je vědomý bere zodpovědnost za. Ti, kteří se probouzejí může tento článek zaujmout. A  ti, kdo zatím nejsou plně probuzeni, možná těmto slovům nerozumějí.

Když jsem před lety převzala odpovědnost za svůj život a začala vědomě pozorovat svět kolem sebe, ulevilo se mi. I když by se mohlo zdát, že to je velká zodpovědnost, je to moje zodpovědnost – jakého partnera mám, jaké jídlo jím, jaké přátele mám ve svém životě, jakou práci vykonávám. Všechny tyto rozhodnutí jsou moje, a když po čase nevyhovují, mohu je kdykoliv změnit. Já rozhoduji o všem, co se děje v mém životě, a díky tomu se prostě cítím jinak.